1. MÁJ

Byl pozdní večer - první máj
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech…

Tak zní nejznámější pasáž z Máchovy lyrické balady Máj.
1. máj - lásky čas - byl den od nepaměti věnovaný oslavám jara a plodnosti. Celý měsíc květen byl vždy, coby měsíc bující vegetace, obecně obdobím lásky, sexuality a milostného života. Tyto atributy totiž vždy představovaly plodnost, která byla hlavním oslavným tématem našich předků. Proto také tento den patří převážně mladým lidem a většinou se odehrává v jejich režii.

1. květen se nachází v kalendáři přesně uprostřed mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Proto také hrál tak důležitou roli v tradicích našich předků. Do dnešních dnů se nám zachovala velká část původních zvyklostí (i když v upravených podobách), které v každém případě oslavují výše zmíněné.

Předchází mu magická noc, plná ohňů a čar, zvaná Beltain (nebo také dnes často používané Pálení čarodějnic). Temná strana roku se v noci lámala, a následujícího rána už nastávala ta světlá. Věřilo se, že dochází k propojení země s nebesy, což vyvolává magické síly, které mají při Beltainu největší moc. Na počest tohoto propojení se odpradávna stavěly stromové symboly - dnes přechovávané v tradici, jako Májky.

Vztyčování Májí a oslavy s nimi spojené můžeme dodnes vidět na návsích mnoha českých a moravských obcí. Jde o vysoký zdravý strom s oloupaným kmenem, u něhož se ponechá zelená koruna, která se zdobí. Samotná Májka je objekt pozitivního významu, symbol příchodu jara. Její původ můžeme přičíst právě předkřesťanské víře a magii, symbolice růstu a plodnosti. 

Stavění Májek bylo rozšířenou tradicí nejen na venkově, ale i ve velkých městech. Právě z Prahy totiž pochází nejstarší dochovaný záznam o jejím stavění. V roce 1422, podle tohoto záznamu, dostal za stavbu Májky chlapec ruku své vyvolené. Stavění Májů ve městech ale stíhal postupně zákaz za zákazem. Vrchnosti se nelíbilo, že z jejich lesů mizí zdravé stromy, které stojí jen tak pro ozdobu na náměstích nebo i před každým domem jednotlivě. A tak tento zvyk z měst postupně vymizel a dochoval se pouze na vesnicích. 

Opracovat a vztyčit strom byla výhradně mužská práce. Naopak ozdobit zelenou korunu bylo vždy prací ženskou. Zdobilo se především stuhami, jejichž jednotlivé barvy měly jasnou symboliku. Nesměla samozřejmě chybět červená, jako symbol krve, života a plodnosti. Třepotání pentlí ve větru má pak připomínat vitalitu, a zelená živá špička Máje čnící vzhůru do nebes má být jakousi připomínkou naší existence někomu neznámému nahoře. V některých oblastech se pod zelenou korunku taky váže mohutný zelený věnec z chvojí, připoutaný ke koruně pentlemi. Ten se pak zdobí pentlemi, květy, pestrými šátky, lahvičkami kořalky, a někdy i klobásami a věncem buřtů. Mládenci pak soutěží ve šplhu a snaží se ukořistit z věnce nejlepší trofej. Tradiční technikou zdobení je také zaplétání holého kmínku po celé délce stuhami, většinou červenými a bílými.

Veliká Májka uprostřed obce, viditelná z dálky je pak vnímána jako strážný duch celé vsi, chránící před silami temna. Je také třeba ji hlídat, protože nechat si podetnout tento symbol strážce vsi znamenalo pro celou ves nešťastný rok. Spíše šlo ale o potupu, a tak se toto “kradení” Máje stalo zábavou mladých mezi obcemi napříč krajem.

K 1. máji se vždy pojily taneční zábavy a hody, často, po vzoru původních pohanských obřadů a oslav, přímo pod Májkou. Těm předcházel průvod mladých obcí, kdy chasa u jednotlivých domů tančila a sbírala jak finanční příspěvěk na večerní muziku, tak pochutiny v podobě domácích uzenin, koláčů, buchet a dalšího, většinou sladkého, pečiva na večerní hodování.

Podle tradice má Májka zůstat stát až do svatodušních svátků - Letnic, na Moravě dokonce až do hodů. A tahle tradice se hojně dodržuje dodnes, kdy můžete často vidět Májky na náměstích obcí po celé léto. Většinou se ale jednalo o dvou až třídenní svátky - v předvečer 1. května se Májka vztyčila a další den, nebo ráno po oslavách, se porazila. Dodnes se v některých krajích udržuje tradice, kdy mládenci soutěží o to, kdo ukořistí špičku poražené Máje. Ta mu pak má zaručit sílu, statnost a tedy “žádanost" u žen.

Někteří mladí svobodní mládenci také stavěli své malé osobní Májky pod okna dívek svobodných a poctivých. Na důkaz lásky a přízně musela být taková Májka krásná, rovná a pěkně nazdobená. Mohla totiž, byla li křivá a zakrslá, ukazovat i postoj zcela opačný. 

Zatímco v některých krajích bylo stavění malé osobní Májky spíše nesmělým vyjádřením chlapců své dívce, na některých místech směli chlapci postavit Májku své dívce jenom tehdy, když už se s ní předtím sblížili, což bylo pak často potupné odhalení před rodinou či celou vsí, stejně jako třeba škodolibé vysypávání vápenných cestiček mezi domy milenců, které nejednou ukázaly “nestoudnou” pravdu.

Mladí a svobodní, společně se živými květy a mladými větvičkami, v lidové symbolice k sobě patří odpradávna. Proto si například dívky vždycky zdobily vlasy květinovými věnci. Ty se v pozdějších staletích mohly nosit pouze do svatby, jako symbol čistoty a poctivosti. V dobách předkřesťanských ale byly věnce z kvítí a bylin nedílnou součástí obřadů všeho druhu. Květiny ale patřily i k úborům chlapců, kteří si květy zdobili klobouky a klopy saka. Všechny tyto ozdoby vyjadřovaly různými cestami životní radost a optimismus - čas panen a mládenců, kterým květen odpradávna patřil. Proto tedy všechny symboly zaslíbení i zalíbení v podobě mladých zdobených stromků a květin. 

Církev, která se překvapivě držela poměrně stranou od silně pohanských májových oslav, zasvětila celý měsíc květen Panně Marii, jakožto čisté panně. Tímto, víceméně jediným, krokem změnila církev původní měsíc sexuality a plodnosti k obrazu svému, a zajistila si tak spíše, sobě prospěšnější, oslavy panenství a čistoty, na které kladla největší důraz. V kostelech se konávaly májové pobožnosti, které ještě v nedávných dobách doprovázely družičky - bíle oděné panny.

V květnu se také téměř nekonají svatby. Nějakou souvislost to může mít s květnovým panenským tabu, kdy, jak už bylo řečeno, církev kázala tento měsíc pouze jako měsíc lásky a milostné tužby. Nicméně pravý důvod je nejspíš mnohem prozaičtější - předpokládalo se, že manželé ihned po svatbě počnou potomka, který by se tak narodil v únoru, v době vrcholící zimy, kdy se zásoby jídla ztenčovaly, a dítě tak mělo mnohem menší šanci na přežití.

V duchu pobuřování a vtipkování mládeže se nese i tradiční festival Majáles. Ten probíhá od 30. dubna a je takovou městskou náhradou stavění Májí. Jeho tradice je doložena od 15. století, od doby rozmachu univerzit. Již tehdy byla tolerována studentská recese, a to i taková, která provokovala a lehce i pobuřovala. U nás mají tyto oslavy tradici od dob národního obrození a dodnes jsou záležitostí hlavně vysokoškolské mládeže. Jsou to především bujaré oslavy měsíce lásky, provázené průvodem, vtipnými proslovy, a třeba i volbou krále a královny Majálesu. Někdy se za krále volily významné osobnosti, které symbolizovaly ducha doby. Tak se například v roce 1965, ve velmi známé kauze, stal králem Majálesu slavný americký spisovatel a beatnický básník Allen Ginsberg, který tou dobou náhodou pobýval ve východním bloku, Prahu nevyjímaje. Po zvolení byl ale hned zatčen státní bezpečností a obviněn z výtržnictví, opilství, propagování homosexuality, a dalších “nevhodných, a pro západní kapitalistickou kulturu typických prohřešků”, a byl vyhoštěn ze země. U tehdejší mládeže to zvedlo velkou nevoli vůči tehdejšímu režimu.

Tyto všechny starší podoby svátku 1. máje jsou dnes celosvětově spíše zastíněny Svátkem práce. Ten vznikl již v roce 1890 na paměť stávky dělníků za osmihodinový pracovní den v americkém Chicagu. V socialistických zemích patřil tento svátek mezi nejdůležitější, organizovaly se masové prvomájové průvody, které procházely městem, často před tribunou s místními představiteli komunistické moci a účast na oslavách 1. máje - svátku dělnického lidu byla dobrovolně povinná, a často kontrolovaná. Zajímavostí je, že noc ze 30. dubna na 1. května je někdy nazývána Filipojakubská. Až do roku 1955 se totiž v římsko-katolické církvi slavil 1. května svátek sv. apoštolů Filipa a Jakuba Menšího. Papež Pius XII. ale jejich svátek posunul, a vyměnil za svátek Josefa Dělníka, který lépe seděl k proudu oslav Svátku práce.

Ve městech se dnes tradice většinou ubírá jiným směrem, nám asi nejznámějším - líbáním se pod rozkvetlými stromy. Tento zvyk je poměrně mladý, v lidové kultuře se nikde neobjevuje, a pravděpodobně vzešel z městského prostředí. Pravděpodobně může souviset s kultem kolem českého představitele romantismu 19. století Karla Hynka Máchy po vydání jeho milostné balady Máj. Stal se tak jakýmsi nepsaným patronem 1. května a petřínské terasy, plné kvetoucích stromů, se staly oblíbenou destinací prvomájových zamilovaných procházek. Dodnes k jeho soše dochází v toto datum davy lidí. O původu zažité tradice polibku pod rozkvetlou třešní se toho ale moc neví, protože vlastně nikde určeno o jaký strom přesně by se při líbání mělo jednat. Strom musí pouze být kvetoucí, což opět odkazuje k symbolice rozkvětu, růstu a tedy plodnosti. A proč byste se vlastně měli se svou láskou políbit? Ženám tento polibek prý zaručí celoroční krásu, zdraví, lásku a zamilovanému páru plodnost.

A i když náhodou nestihnete svého partnera políbit na 1. května, neznamená to, že si nemůžeme vyznávat lásku pozbytek května, ba po celý rok! 🖤 Tento den, sám o sobě, je dnes pro nás především oslavou lásky, a možností užít si den vonící jarem mezi čerstvými květy. Květen celý oslavuje bezstarostnost, krásu a vitalitu. A to v každém věku. Je to čas veselosti. Stačí si přivonět ke květům, nasát už teplé sluneční paprsky, poslouchat ruch kolem sebe a ponořit se tak nějak do sebe. Protože proč neoslavovat především lásku sám k sobě?

Téra Bartušková

sdílejte na: