MIKULÁŠ

Majestátní vysoký muž s bílým plnovousem opírající se o pozlacenou berlu, hlavu pokrytou vysokou biskupskou mitrou, na ornátu velký kříž. Provází ho bělostný anděl a celá tlupa rozpustilých chlupatých čertů, chřestících řetězy a vyzvánějících zvonci a zvonečky. A hlavně ta vytoužená nadílka! Řeč je samozřejmě o svatém Mikuláši a 6. prosinci, kdy tento světec slaví svůj svátek. Kdo to ale svatý Mikuláš byl, a co má společného s čertem, andělem a dárky?

Mikuláš se narodil v Turecku, respektive jeho tehdejší provincii Lykii, koncem 3. století našeho letopočtu do řecké křesťanské rodiny. Z toho, že se stal patronem rybářů a námořníků, bývalo odvozováno, že by mohl být původně povoláním rybář či námořník, pravděpodobnější ale je, že se jeho rodina zabývala obchodem s rybami. Byl velmi zbožný a po smrti otce prý rozdal své dědictví chudým. Někteří z toho odvozují, že v té době byl už váženým knězem či biskupem. Obecně se předpokládá, že se stal biskupem (či nejvýznamnějším knězem) v Myře kolem roku 300 a to ve velmi mladém věku. Při římském pronásledování křesťanů byl pravděpodobně Mikuláš uvězněn, ale během pozdějšího rozkvětu křesťanské víry už platil za velmi oblíbeného a v oblasti dobročinnosti rozsáhle činného biskupa. Byl též velmi zapáleným obhájcem víry a bojovníkem proti pohanství, připisuje se mu zničení hned několika pohanských chrámů. Zároveň se též patrně zasazoval o spravedlivý přístup k cizincům a dohlížel na spravedlivý chod soudů. Nejspíše moudře, neboť se stal známým též jako ochránce nespravedlivě obviněných. 

Mikuláš z Myry zemřel patrně 6. prosince v polovině 4. století, podle některých historiků jde ale možná o fabulaci mající podložit umístění jeho svátku právě na tento den, aby nahradil, pro církev nepohodlný, pohanský svátek zrození Diany, římské bohyně lovu. Pohřben byl původně v Myře, avšak v 11. století, když se Byzantská říše potácela pod útoky četných nájezdníků, stala se Malá Asie součástí islámského světa. Pád Mikulášova hrobu do rukou muslimů vyburcoval italské námořníky, kteří v roce 1087 Myru přepadli a ostatky odvezli do italské Bari. Bazilika di San Nicola (svatého Mikuláše) z 12. století zastřešuje jeho hrob dodnes. 

Jako valná většina světců z jeho doby, nebyl sv. Mikuláš z Myry nikdy oficiálně prohlášen svatým, jeho uctívání se prostě stalo součástí víry širokých vrstev a zvolna se šířilo. Stal se patronem Ruska a za svatého ho uznávají všechny křesťanské církve, které úctu ke svatým praktikují. U pravoslavných jde o nejuctívanějšího světce (pomineme-li Pannu Marii).

Kult jeho uctívání pronikl i do tradic lidové kultury, která si vytvořila natolik pevné základy, že se nám udržela dodnes - známe ji jako mikulášskou nadílku. Založena je na legendě z Mikulášova života, která se dochovala hned v několika verzích. Ta neznámější praví, že zchudlý šlechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly na věno. Mikuláš jim ale, podle legendy, hodil každé oknem po jednom sáčku se zlaťáky, takže mohly ukončit svou činnost a vdát se.

Tradice spojené s Mikulášovou osobou, potažmo přímo nadílkou, jsou velmi pestré a krajově i národnostně se liší. 

U nás je zvykem, aby Mikuláš, v předvečer svého svátku - tedy 5. prosince, v doprovodu anděla a tlupy čertů, kteří představují rovnováhu dobra a zla - spravedlnost, obcházel domy a obdarovával jeho obyvatele, především děti. V nadílce byly takové věci, jako ovoce, perníky, ze sušených plodů vyrobené jedlé postavičky, nebo tradiční mikulášské pečivo z rohlíkového nebo vánočkového těsta. 

Také v Nizozemsku se jedná o tradici, která je určena především dětem. V Nizozemsku se Mikuláš označuje jako Sinterklaas, jeho kostým je obdobný jako v Česku a na Slovensku, ale místo andělů a čertů ho doprovází Zwarte Piet (Černý Petr). Sinterklaas vlastní červenou knihu, do které si zapisuje poznámky o hodných a zlobivých dětech. Černý Petr má zase jutový pytel, v němž mohou zlobivé děti skončit. Postavy přijíždí již první sobotu po 11. listopadu, parníkem ze Španělska. Tato tradice pochází z 19. století, kdy se jednalo o nutnou cestu z důvodu obstarání pomerančů a granátových jablek (odtud dnes obvyklé podarování exotickým ovocem). Vítají ho davy lidí, a v ulicích nizozemských měst se pohybuje na bílém koni. Do 5. prosince se věnuje návštěvám škol, nemocnic a nákupních center. 5. prosince pak děti připraví do blízkosti komínů (v moderních domácnostech k ústřednímu topení) své boty, do kterých často dávají mrkev či seno pro Sinterklaasova koně, který se pohybuje ve výšce nad komíny domů. 

Z této tradice se pak přímo vyvinul americký Santa Claus, se svým červeno-bílým oděvem, létajícím spřežením sobů a sáněmi a obdarováváním dětí do punčoch zavěšených na krbové římse v blízkosti komínu.

Mikulášská obchůzka je dosud živou tradicí, i když s různými proměnami. Rolí čertů se často ujímají dívky nebo celou mikulášskou družinu představují samy děti a chodí podarovat své vrstevníky. Někde děti svou nadílku dostávají úplně bez setkání s Mikulášem, třeba do ponožky vložené mezi okny. Rodiny tak navazují spíše na americkou tradici. Každá rodina si vlastně dnes již tvoří tradici vlastní, pouze postavenou na staletí starých pevných základech. 

Ať už počkáte na mikulášskou partu doma a budete recitovat básničky, vydáte se na velké průvody čertů či besídku, nebo uspořádáte velkou cestu za pokladem, vždy je na vás, jak se rozhodnete tento svátek slavit. A to platí vlastně o všech… Vytvářejte své vlastní tradice, navazujte na ty staré, ale zasazujte je s rozmyslem do dnešního světa. Jedině tak budeme schopni udržet zvyklosti našich předků, o které by byla taková škoda přijít.

Téra Bartušková

sdílejte na: