SVATBY V PRŮBĚHU STALETÍ

Lidský život byl odpradávna vymezen třemi hlavními mezníky - narozením, sňatkem a smrtí. Narozdíl od dvou krajních mezníků, zrodem a skonem, které jsou osudové a víceméně neovlivnitelné, náhodné, je svatba plně v moci člověka. Považovala se za jeden z přechodových rituálů a byla tak zásadním obřadem v životě člověka. A to už od nepaměti. Sňatky totiž zajišťovaly legitimní spojení, a často množení, majetku, a zajišťovaly politickou stabilitu, tedy bezpečí pro rodinu i celý kmen nebo národ. Dnes ve větší části světa platí spíš za milé stvrzení lásky mezi partnery, zvyklosti a podstatu si ale z části neseme stále od našich předků.

V pravěku pravděpodobně toto legitimní spojení nemělo takovou tradici, přesto vědci, při pokusu zrekonstruovat podobu pravěkých svateb pozorováním izolovaných, dodnes žijících kmenů lovců a sběračů, došli k závěru, že svatby, při nichž se oddávaly dvě osoby opačného pohlaví, jsou staré minimálně čtyřicet tisíc let. Překvapivé však bylo i zjištění, že patrně neexistovala žádná jednotná varianta obřadu. Průběh vlastního ceremoniálu se mohl lišit kmen od kmene. Výjimkou nebyly ani svatby, jejichž uzavření se obešlo zcela bez oslav - muž si prostě svou ženu odvedl do své chýše či stanu, a ohlásil to všem. Tím byl jejich vztah považován za manželství. Následné oslavy však bývaly velmi bujaré a veselé už tehdy. Dnes už také víme, že již u druhu homo sapiens existoval zvyk předávání darů, který se později vžil jako obvěnění.

Ve starověku bylo tedy manželství už zcela běžné. Na sentiment si ale starověk nepotrpěl. Svatbě předcházelo svolení rodičů anebo opatrovníků. Ti také rozhodovali o všech finančních podmínkách sňatku. Ženy se vdávaly obvykle velmi mladé - už kolem 12. roku. Ani jejich protějšky nebyly o mnoho starší, museli však být schopni zabezpečit budoucí rodinu po finanční stránce. Nejpodobnější svatbám, jak je známe, byly starořecké ceremonie. Řecké nevěsty při svatbě opouštěly rodný dům a stávaly se příslušnicemi domácností svých manželů, kde se zavázaly opatrovat rodinný krb. Při svatebním průvodu nebo během veselí zazněla píseň na oslavu boha Hymna, považovaného za ochránce manželství. Novomanželé si, podobně jako dnes, navlékali prsteny. Věřilo se totiž, že do prsteníčků ústí nerv pokračující až do srdce. Navíc si vyměnili i svatební polibek, kterým se pečetila dojednaná manželská smlouva. V závěru obřadu házeli přítomní na novomanžele fíky a datle pro štěstí. Následné hodování pak mělo za účel svazek náležitě oslavovat.

Když se křesťanská církev definitivně usadila v raně středověké Evropě, pokusila se nynější podobu ceremonií změnit. Na zbourání zažitých tradic však nestačila, a proto si je přizpůsobila ku obrazu svému do vlastního obřadu. Oba systémy pak nadále existovaly vedle sebe. 

Ve středověku byl sňatek považován za posvátný a nezrušitelný. Postup výběru partnera se velmi lišil podle společenského postavení - malé princezny a princové bývali často zaslíbení z politických důvodů v prvních letech života. Co ale platilo pro všechny společenské vrstvy napříč bylo, že neprovdaná dívka byla zahanbením rodiny a často tak musela odejít do kláštera.

Bohatá šlechtická svatba novověku (tedy například kolem roku 1600) se už velmi podobala honosným svatbám dneška. Přípravy na svatbu probíhaly několik týdnů. V onen den dostali svátečně odění ženich s nevěstou požehnání od rodičů či vysoko postaveného církevního hodnostáře. Následoval církevní obřad, stvrzený podepsanou smlouvou, který probíhal za veliké účasti obecenstva. Novomanželský pár se pak průvodem přesunul na místo hostiny, kde na hosty čekalo bohaté menu nejrůznějších dobových pochoutek, včetně nám dobře známého dortu. Oslavy probíhaly, podle postavení novomanželů, i několik dní.

Samotný svatební obřad doprovází řada zvyklostí a rituálů, které často považujeme za projev prastaré tradice. Část z nich opravdu provozujeme coby dozvuk dávných tradic, jiné jsme ale přebrali relativně nedávno. Většinou měly zajistit nejen hladký průběh oddavek, ale především štěstí a spokojenost mladého páru. Určité rituály či součásti svatebního oděvu navíc vyjadřovaly společenský status. 

Svatební šat se, stejně jako celková podoba svateb, v průběhu historie měnil. Společnost vždy kladla velký důraz na barvy a jejich symboliku. S ohledem na ni byly také pečlivě vybírány šaty, v nichž měla dívka vstupovat do posvátného svazku. Trend bílých šatů a dekorativního závoje započala až britská královna Viktorie, která se v polovině 19. století provdala za svého bratrance. Nebyla sice první dámou, která se objevila před oltářem v bílé, předstihla ji například v polovině 16. století královna Marie Stuartovna, ale její čin byl tehdy brán spíše jako skandální výstřelek, protože se po staletí jednalo o barvu smuteční, ne panenskou. Tu v křesťanském světě značila naopak barva modrá. I proto byla, na znamení pokory a panenské čistoty, v modré zobrazována Panna Marie. Pohanské národy, pro které panenská “čistota” nevěsty byla spíše na obtíž (neměla jak dokázat svou plodnost, a tedy užitečnost), zase upředostňovaly spíše červenou, která v jejich symbolice značila plodnost a její podporu. Okázalé šaty určené jen pro jedinou příležitost si však mohla dovolit jen špička společenské pyramidy. Zbytek žen na svůj velký den tradičně oblékal takzvané nedělní šaty, tedy úbor, který si dívky schovávaly na sváteční příležitosti. V dřívějších dobách býval daný oděv z praktického hlediska nejčastěji hnědý nebo šedý, později šlo většinou o vyšívané a zdobené lidové kroje.

Závoj měl pak v tradičním svatebním šatu symbolickou ochrannou funkci. Jeho užívání je doloženo ještě před zlomem letopočtu a jeho smyslem bylo skrýt nevěstu nebo oba novomanžele před zraky temných sil, které je mohly potkat na jejich krátké cestě mezi starým a novým, dobrými duchy chráněným, domovem. Do dnešních dnů, počínaje právě královnou Viktorií, přetrval spíše jako ozdobná záležitost přidávající nazdobené nevěstě na tajemnosti. V dobách, kdy společnost upouštěla od starověkých zvyklostí se skrýváním nevěsty pod závojem, a zároveň s čím dál více se zvyšujícím kladením důrazu na “čistotu” nevěsty, obvykle zdobil dívčinu hlavu věneček vázaný stuhami, dokazující její nevinnost. Pokud obyčej nedodržela, říkalo se, že byla „připravena o věneček“. 

Svatební kytice byla ve svém původu ochranným talismanem, pocházejícím pravděpodobně ze starověkého Řecka. Měla ženu vstupující na neprobádanou půdu chránit před zlými silami. Její podoba se různila ve světě i dobách. Ve starověku se velké květy užívaly jen zřídka, spíše šlo o byliny a křoviny s magickým účinkem výběru podle místních zvyků. Například na západě triumfoval břečťan, na jihu česnek, ve starém Římě vavřín. Na našem území bývaly květiny zase velmi objemné, a bývalo tradicí odnášet je na hrob již nežijícímu rodiči některého z novomanželů, nebo si květy ponechat, jako vzpomínku na onen den. Dnes již velmi obvyklé házení kyticí je ale obyčej poměrně nový, až ze 14. století. Do té doby bylo zvykem, že si svatebčané pro štěstí utrhli kus šatů nevěsty, takže toho na ní obvykle moc nezůstalo. Ať už byla na vině změny tohoto zvyku upjatá církev, nebo čistá praktičnost situace, bitku o „něco z nevěsty“ nahradila zahozená kytice – talisman pro štěstí. Ta pak měla přinést ženě, co ji chytí požehnání a měla se, podle pověry, sama do roka vdát.

Svatebnímu dni dříve předcházely tzv. ohlášky. Dnes vlastně místo nich páry rozesílají svatební oznámení, kterým dávají světu vědět, že se budou brát. Ohlášky měly stejnou funkci i v minulosti. Mezi dnem oznámení a svatebním dnem, tak vznikl čas na řešení případných právních nesrovnalostí ještě před uzavřením sňatku. Mohly tak být například v dostatečném předstihu urovnány rodinné spory, smlouvy a vyplacená jmění za snoubence tak, aby samotná svatba už probíhala co nejpoklidněji. Také se tak mohlo zavčas zabránit případnému incestu. Právě potlačení incestních tendencí a příbuzenského křížení nejrůznějších nemanželských levobočků mělo zabránit možné genetické katastrofě. 

Nebylo tomu tak ale vždycky. Po mnoho staletí se na mnoha místech na světě využívalo incestní manželství v blízkých rodinných vazbách jako snadný způsob udržení majetku či vlády v pokrevní linii, bez větších nástupnických a dědických rozkolů či územního tříštění. Na faraónském dvoře starověkého Egypta nebyly sňatky sourozenců nijak výjimečné. Pro prostý lid však platila jiná pravidla, přísnější - sňatek mohli uzavírat nejblíže v rodinné vazbě až sestřenice a bratranci - protože už tehdy byly pravděpodobné následky křížení v přímé pokrevní linii známy a pozorovány. Přesto byly sňatky mezi nejbližšími příbuznými běžné mezi peruánskými Inky, na vladařských dvorech ve starém Japonsku, v Koreji, Thajsku či mezi španělskými Habsburky.

Po oznámení sňatku a všech přípravách dnes obvykle následuje rozlučka se svobodou. Ani v minulosti tomu nebylo jinak. Zvyk, který má své kořeny v přechodových rituálech, se poprvé uchytil v antice. Průkopníky zapíjení svobody byli pravděpodobně Sparťané. Ti ve velkém požívali alkohol, mladého ženicha si dobírali a “připravovali ho” na výkon následujícího dne. Ženy si spíše, v kruhu kamarádek či sester, dopřávaly vonné očistné koupele se zpěvy. Obecně mělo loučení dívek se svobodou tklivý charakter, sňatek byl obvykle i jejich odchodem od rodinného krbu do zcela nového prostředí, a šlo tedy o loučení v pravém slova smyslu. Později se, především na našem území, chodívalo s muzikou před domy ženicha a nevěsty, kde probíhala tancovačka, a oslavný charakter rozluček tak více připomínal jejich obvyklou dnešní veselou povahu.

Obřad samotný pak provází hned několik zcela zažitých úkonů. Každý z nich, který nám už dnes připadá zcela normální a přistupujeme k němu automaticky, bez rozmýšlení, měl ale v historii důležitou symbolickou funkci. Družičky nevěsty měly mást zlé duchy nebo případné cizí náruživé muže (únosce nevěsty), kteří si je mohli snadno splést s nevěstou. Ženichův svědek zase v historii zastával důležitou roli v ochraně snoubenců. To on měl být schopen třeba zatarasit cestu případným narušitelům vlastním tělem, a když se, nedejbože, stalo něco snoubenci ještě před sezdáním páru, svědek zastoupil ženichovo místo a pojal jeho snoubenku za svou. A proč stojí nevěsta po ženichově levici? To aby mohl ženich v případě problému pravou rukou tasit zbraň. A nakonec snubní prsteny - s těmi přišli už staří Egypťané. Jednalo se ale většinou o rákosové, dřevěné či kostěné prsteny, drahé šperky, často dokazující movitost a tedy společenské postavení sezdávaného páru se ujaly až mnohem později. Kruh nemající začátek ani konec měl symbolizovat věčnost - věčné spojení manželské.

Kromě zvyků a obyčejů existovala i jasně daná pravidla, týkající se nejvhodnější doby sňatku. Zatímco my dnes většinou upřednostňujeme svatby v teplém jarním a letním období, u převážně zemědělské společnosti minulých staletí tomu bylo přesně naopak. Lidé museli především hledět na vlastní obživu, teprve potom se mohli oddávat veselí. Nejoblíbenějšími měsíci byl proto listopad a zejména únor, v období masopustu. Kromě praktických výhod byly tyto sychravé a chladné měsíce v podstatě jedinou možností, církev totiž zakazovala svatby v době malého a velkého půstu, tedy v období adventu a v předvelikonočním čase. O svatbě v květnu se navíc říkalo, že nosí smůlu, protože případné dítě se pak narodilo uprostřed zimy (odtud dnes známá tradice nepořádání svateb v květnu). Navzdory všem pravidlům se však mladý pár mohl oddat kdykoliv, svatba však musela být tichá a neveselá. Určitá náboženská pravidla byla spojena i s výběrem vhodného dne v týdnu. Zámožnější rodiny pořádaly svatby v úterý, kdy se podle Bible odehrála svatba v Káně Galilejské, kde Kristus proměnil vodu ve víno, dvojice z chudší vrstvy pak spojovaly své životy zase obvykle ve čtvrtky.

Tradic a obyčejů je samozřejmě kolem svateb mnohem více - svatební špalír s okvětními lístky, zametání střepů, vypouštění holubů, předávání chomoutu nebo třeba předměty doplňující nevěstinu róbu pro štěstí, a mnoho dalších. Většina z nich ale je novodobým a často i krajovým výmyslem, lišícím se region od regionu, stát od státu. Nelze je tedy bohužel popsat všechny dopodrobna.

Samostatnou a velmi důležitou kapitolou svateb je pak jídelníček. Dnes považujeme za tradiční výběr jídel silný masový vývar, před ním předcházející sváteční předkrm nejčastěji v podobě šunkové rolky s křenem, a svíčkovou s domácím knedlíkem. To vše se obvykle zajídá dortem a jinými sladkými pochutinami, a připíjí se kvalitním alkoholem. Je ale nutné si uvědomit, že tohle všechno se, obzvláště v průběhu historie, kraj od kraje, či dokonce region od regionu liší a lišilo. 

Hostina nebyla vždy nedílnou součástí svateb, všimnout si jí můžeme až ve starověkých rozvinutých společnostech. Krom pobavení a řádné oslavy uzavření svazku, měla za účel ohromit hosty a upevnit tak novomanželům jejich budoucí postavení. Odjakživa se hostiny, stejně jako zbytek podoby ceremonií, lišily podle finančních prostředků a možností rodin, které svazek uzavírali. Více toho samozřejmě víme o svatbách, a tedy i hostinách bohatých vrstev, protože byl větší důvod je jakkoli zaznamenávat.

Jak vypadaly v dávných dobách víme hlavně z dochovaných maleb či příběhů. Nejznámějším příběhem je asi Svatba v Káně Galilejské popisovaným ve Starém zákoně. Víme tedy, že stoly plnily co možná nejvzácnější (tedy hůře dostupné) pokrmy, jako maso či exotické ovoce. Hojně se pak zapíjelo vínem a pivem.

Tato tradice se udržela víceméně dodnes. Jen honosnost a konkrétní podoba jídel se měnila v průběhu věků podle dostupnosti světových surovin a s tím vytříbenějším jazýčkem zadavatelů. 

Stůl novověké smetánky se obvykle prohýbal pod kusy drůbeže, zvěřiny, sladkovodními i mořskými rybami, pečínkami a nejjemnějšími paštikami z telat, jehňat a selátek připravenými dle nejvytříbenějších receptů té doby. Doplňovalo je exotické ovoce, především citrusy a granátová jablka, o kterých se věřilo, že zaručí novomanželům lásku a plodnost. Objevovaly se i lahůdky vzácnějšího rázu, jako labutě, pávi, šneci a ústřice. Vrcholem hodokvasu představovala sladká sekce, které vévodil svatební dort, často zdobený marcipánovými a cukrovými figurkami. V určitém období bylo v módě část cukrářského umění předvádět pouze formou dekorací na stoly, které nebyly určeny k snědku. Plýtvání na takové hostině bylo samozřejmostí, dokazovala již mnohokrát zmíněnou movitost páru a s tím spojené postavení ve společnosti. Tomu se dnes naopak snažíme předcházet, zato bývá zvykem nechávat na místech hostů, podle zasedacího pořádku, nějakou drobnou milou připomínku na svatební den, kterou si hosté odnášejí domů. Vše se zapíjelo vínem a pivem, voda byla určena spíše k užitkovým účelům. Dodnes tradiční přípitek většinou zastávalo kvalitnější, tedy dražší víno, dnes obvykle zastoupeno šampaňským nebo jiným “slavnostním” alkoholem.

Dnes, v našich krajích, je volba pohoštění čistě na přáních snoubenců, a tak můžeme na hostinách potkat výše zmíněné tradiční menu, ale i obyčejné řízky nebo guláše, které obvykle sklízí stejný úspěch a jsou často mnohem levnější variantou v už tak vysokém rozpočtu svatby.

Svatba je rozhodně kouzelnou záležitostí, obzvláště dnes, kdy máme to štěstí si ji většinou užít dle vlastních představ. Přesto v některých zemích světa stále můžeme vidět velký vliv původní tradice, “prodeje” nevěst do domluvených manželství, ale i zvláštní, místy až rituální obřady, pro nás opředeny tajemstvím. Takový zážitek je pak na celý život. 

Ale na celý život by měl být i zážitek (a to, co možná nejlepší) snoubenců ze své vlastní svatby, ať je už jakákoli. S tím souvisí přípravy a plánování, a do nich, i do samotného dne, přeji hlavně hodně štěstí 🖤

Téra Bartušková

sdílejte na: