Advent

Adventní čas je plný svátků a tradic. Jedná se o období 4 neděl před 25. prosincem, o období radostného očekávání příchodu Spasitele, období dobročinnosti a rozjímání. Je to čas magický a hřejivý. Měl by to ale především být čas odpočinku. Ponořte se tedy do něho naplno! Dejte si nohy nahoru, zapalte si vánocemi vonící svíčku a přečtěte si náš článek o adventu, ať se naladíte na Vánoce…

Advent začíná 1. adventní nedělí a končí na Štědrý den západem slunce, poté nastává tzv. Vánoční čas. Z křesťanského pohledu je 1. adventní neděle zároveň začátkem nového liturgického roku, který směřuje k vyvrcholení o Velikonocích. V západní tradici je celé období dobou celkového zklidnění. Vyplývá to z životního rytmu naších předků, kteří se od jara do podzimu věnovali těžkým pracím na poli a v zimní čas odpočívali a věnovali se domácím pracím, jako předení, draní, pletení, šití ap. 

Advent je z hlediska historie čistě křesťanského původu bez původních pohanských základů, na kterých by mohla křesťanská víra stavět. To ho činí velmi raritním mezi ostatními tradičními oslavami. Nějaké předkřesťanské stopy můžeme tušit v oslavách zimního slunovratu (zvaného Kračun), ale ten se vztahuje spíše až na dobu konce adventního období, a tedy vrcholnou, slavnostní. Návrat - příchod - Slunce má jisté podobnosti s příchodem Spasitele všeho lidstva, ale jsou to spíš na sílu tlačené domněnky, než jasná fakta. Co si však adventní tradice zcela jistě přebrala z původních pohanských svátků je chození po koledě. Oslavy Kračunu totiž doprovázely maškarní průvody zvané Koleda. 

První stopy adventní liturgie lze nalézt už v 5. století v italské Ravenně, ale do Říma se dostává až v polovině 6. století. V obou případech byl advent chápán jako radostná příprava na Narození Páně. Naproti tomu v Galii získal v historii advent postní ráz a byl chápán jako kající příprava na příchod Páně. Z mší se vypustilo poslední slavnostní oslavné Gloria a začala se používat fialová postní barva. Právě tyto 2 zmíněné věci pronikly ve 12. století i do římské liturgie, postní podoba adventu se tam však neprosadila. 

V historii se také slavil rozdílný počet adventních nedělí (4 - 6) a sjednotit je na 4 se víceméně podařilo až v 10., či 11. století, ovšem například v Milánská arcidiecéze slaví 6 nedělí dodnes. Jednotlivé neděle mají své názvy - železná, bronzová, stříbrná a zlatá - které ale nemají s křesťanskou liturgií nic společného a jde jen o obchodní tah. 

Neodmyslitelnou součástí adventních nedělí je adventní věnec se 4 svícemi. Jejich rozsvěcení nepřímo navazuje na 2000 let starý svátek světel - židovskou Chanuku. Věnce i svíčky se k náboženským účelům používaly dlouho před nástupem křesťanství, věnce ve spojitosti s adventem se ale poprvé objevují až v pramenech ze 16. století v Německu. Nedá se ale ještě mluvit o současném adventním věnci. Ten spatřil světlo světa poprvé až v 19. století v německém Hamburku díky protestantskému teologovi a učiteli Johannu Hinrichovi Wichernovi, který provizorní věnec s 23 svíčkami (19 pro všední dny a 4 pro neděle) vyrobil pro děti ve škole, které se neustále ptaly, kdy už budou Vánoce. Pomocí svíček pak odpočítával názorně dny.

Počet svící na věnci se dnes víceméně ustálil na 4, či 5. Jednotlivé svíce mají ale, oproti názvům nedělí, svůj opravdový smysl a pořadí. Na 1. adventní neděli zapalujeme fialovou svíci tzv. proroků, jako památku na proroky, kteří předpověděli příchod Krista. Na 2. adventní neděli zapalujeme 2. fialovou svíci tzv. betlémskou, která reprezentuje lásku a Ježíškovy jesličky. Na 3. neděli zapalujeme svíci růžovou, tzv. pastýřskou, která symbolizuje radost z blížícího se konce postního období. Nakonec zapalujeme poslední fialovou svíci tzv. andělskou, která představuje mír a pokoj. 

Věnce můžete vyrábět velmi různorodého vzhledu - tradiční z jehličnanů, modernější s listnatými prvky, s umělými ozdobami, nebo jako ozdoby použít třeba esteticky vyhlížející koření jako skořici, badyán a hřebíček.

Odpočítávání dní a zkrácení si doby čekání na Vánoce se stále, stejně jako při vzniku adventního věnce, udržuje jako tradice, jen se změnilo využití k tomuto účelu věnce na adventní kalendář.  Ten si můžete buďto doma vyrobit (inspirace naleznete všude spoustu), nebo podpořit lokální tvůrce a nějaký koupit. Naplnit ho pak můžete buďto dobrůtkami (kterých je ale přes advent a Vánoce až nad hlavu), nebo drobnými dárečky, či vzkazy a úkoly (hádanky, výzvy k dobročinnosti, nebo “poukazy” na společný čas využitý třeba na povídání si příběhů jednotlivých svatých, jejichž svátky se, spolu s tradicemi, prolínají celým adventním časem). Záleží jen na vaší představivosti. Dejte jí volný průchod a neohlížejte se na “zvyklosti”, které vám třeba nemusí vyhovovat.

Během trvání adventu narazíme hned na několik významných svátků svatých, které byly (nebo stále jsou) spjaty se zajímavými tradicemi (většinou obchůzkovými). 

Na 4. prosinec připadá svátek sv. Barbory, která tradičně až do 19. století obcházela domy oděna do dlouhých bílých šatů, vlasy sčesanými přes obličej jako závoj a zeleným věnečkem, jako znak panenství. V jedné ruce nosily koš s dobrotami pro hodné děti, co se poctivě modlí, v druhé pak březovou metličku, kterou vyplácely dětem s opačnými sklony. Barborky chodily v předvečer svého svátku a tichým hlasem opakovaly “modli se, modli se”, z čehož se časem zkomolením stalo ono známé “mulisi”. Na sv. Barboru se tradičně sbírají větvičky třešňových stromů, které předpovídají budoucnost. Pokud vykvetou na Štědrý den, dívka, která je sbírala, se do roka vdá.

Za Barborkou následuje sv. Mikuláš, který v předvečer svého svátku (6. prosince) v minulosti obcházel spolu s celým průvodem masek domy a obdarovával obyvatele. V nadílce byly takové věci, jako ovoce, perníky, ze sušených plodů vyrobené jedlé postavičky, nebo tradiční mikulášské pečivo. Do dnešních dob Mikulášovi zůstal z průvodu pouze čert a anděl a tradice obdarování zůstala spíše už jen dětem. Tato tradice vychází z legendy, kdy Mikuláš údajně zachránil 3 dívky prodané, kvůli dluhům, do veřejného domu, tím, že oknem každé z nich hodil váček s penězi. Díky tomu je sv. Mikuláš, mimo jiné, i patronem prostitutek. Ke svátku sv. Mikuláše se také vždy pojily mikulášské trhy, víceméně stejné těm dnešním, co míváme na náměstích - stánky prodávajících výrobky tradičních řemesel a dobrot. Tyto trhy navštěvovali spíše bohatí měšťané a na vesnicích si takové dárky vyráběli lidé vlastnoručně doma. 

V minulosti se 7. prosince slavil také sv. Ambrož, který v bílé haleně, přes obličej s rouškou z plátna a na hlavě vysokou kuželovitou černou čepicí pobíhal po vesnici a honil zlobivé kluky, kterým vyplácel březovou metlou. V kapsáři ale míval také nějaké drobné dobrůtky pro ty hodnější.

13. prosince pak slaví svátek sv. Lucie, nositelka světla - “Lucie noci upije” se pak říkávalo. V dobách juliánského kalendáře totiž její svátek vycházel mnohem blíže k zimnímu slunovratu, než dnes, po srovnání vzniklých kalendářních chyb v 16. století. Po přesunu data jejího svátku dál od slunovratu, jež prodlužuje dny, prostě lid jen přidal ke rčení dovětek “..ale dne nepřidá” a Lucie tak zůstala nositelkou světla i nadále. Dodnes v severských zemích chodí průvody bíle oděných dívek se zelenými věnci na hlavách a hořícími svíčkami, zpívajíc vánoční písně a nesouc “světlo”. U nás tzv. Lucky taky chodívaly (v některých regionech ještě stále chodí), měly však jiné poslání. Celé v bílém oděny, s bílou zobákovitou škraboškou přes bíle napudrovaný obličej, v jedné ruce husí křídlo, či peří, v druhé dřevěný zakrvavený nůž, chodily od domu k domu a s husím křídlem, či peřím (kosinkou) mlčky prozkoumávaly dům, zda je dobře uklizený. Symbolicky pak ometly kosinkou všechny kouty od všeho zlého a nečistého. 

V tomto čase také chodívala Perchta, která vedle Lucek, které působily spíše tajuplně, naháněla hrůzu. Oblečená do kožichu naruby, hlavu “zdobenou” králičí kožkou včetně ušaté hlavy, v ruce zkrvavený nůž, nosila si váček s koudelí. Hrozila dětem nedodržujícím půst, že jim rozpárá bříško a vycpe ho onou zmíněnou koudelí. Tuto postavu později církev s podporou vrchnosti zakázala. 

Po vesnicích putovaly i jiné obludy, jako klibny, kozlíci, brůny a matičky. Všichni dělali všelijaké nepřístojnosti a dožadovaly se nějakého obdarování.

K adventu bezpochyby patří také pečení a výroba dobrot, především pak oblíbených perníčků. Ty byly v oblibě už ve starověkém Egyptě, do Čech se pak dostaly až počátkem 14. století z Německa.

Na ostatní cukroví si naši předci museli ještě 2 století počkat, a i tak se nejednalo o cukroví, jak ho známe dnes - šlo o figurky z ovoce, které měly děti, poté, co si s nimi pohrály, sníst. Takové figurky si doma můžete vyrobit taky (není to nijak těžké) a dát je třeba dětem do adventního kalendáře, nebo k Mikuláši. Tradice vánočního cukroví se v průběhu let proměňovala, ale o tom si více povíme až v článku o Vánocích, ke kterým cukroví tak nějak více patří. V době adventní se v historii peklo již zmíněné Mikulášské pečivo z rohlíkového, nebo vánočkového těsta. Zde můžeme tušit přímý vývoj tradice z původních pohanských svátků (jako svátek bohyni Diany a jiných daty vycházejících na dobu adventu) a obřadního pečiva s nimi souvisejícími. Svými geometrickými tvary pletenců se právě Mikulášské pečivo ze všech vánočních tradic nejvíce podobalo onomu obřadnímu pečivu, jak ho známe ze starých pramenů. Součástí dřívější mikulášské nadílky také bývaly tzv. Vrkoče - vícepatrové pletence z vánočkového těsta podepřenými dřívky s napíchnutým sušeným ovocem. Na východě Čech však tyto Vrkoče vypadaly zcela rozdílně - šlo o hrnek s vlhkým pískem se zapíchnutými tenkými dřívky, na jejichž koních byly napíchány kousky sušeného ovoce, perníky, makovice, malá pečená zvířátka z vánočkového těsta a podobné maličkosti. 

Každá země Evropy má, stejně jako my, svoje zvyky spojené s jednotlivými dny adventu, o těch si ale povíme jindy. Však jedna za všechny - můžete doma, v rámci zkrácení si doby čekání na Vánoce, ochutnat výborné šafránové pečivo, tzv. lussekatter (Lucky), které Švédové pečou na sv. Lucii.

V rámci adventních příprav na vánoční pečení si můžete doma připravit vlastní vanilkový extrakt, nebo vanilkový cukr. Uvidíte, že chutná (a hlavně voní!) úplně jinak, než ten kupovaný.

A že byste rádi něco dobrého? ..Pamatujete, jak nám maminky, či babičky zakazovaly jíst cukroví před Vánocemi, a my se pak potajmu vloupávali do spíše krást? A není vám to vlastně líto, že celou dobu, co máte na cukroví chuť, ho nesmíte a pak nakonec, na Vánoce, kdy už je ho všude až moc, na něj vlastně chuť už nemáte? Je vám ale zase líto tradice? Upečte si tedy o adventu něco netradičního. Velkou inspirací by vám mohla být třeba švédská Fika (čajové pečivo). Z ní pak konkrétně třeba perníčkové sušenky, zimní Zasněžené sušenky, nebo Biscotti s pomerančovou kůrou. Ke svařáku, nebo vánočnímu punči jako by se narodily!

Pokud ještě stále nemáte všechny dárky (a ruku na srdce, kdo je všechny má?!) nastává čas k zamyšlení. Nejen nad dárky samotnými, ale hlavně nad shonem, který nás celým adventem, často právě kvůli dárkům, provází. Zkuste si dobře rozmyslet koho opravdu(!) chcete podarovat a těmto šťastlivcům vyrobte něco doma. Drobnost, ale od srdce míněnou. S výběrem a inspirací vám možná pomůže i naše sekce Tipy na dárky v naší webové kuchařce. Berte výrobu dárků jako odpočinek…

…a o tom to vlastně celé je. Čím jsme začali, tím také skončíme. Je jedno jakým způsobem advent slavíte, či držíte půst, zapalujete svíčky na věnci, každý den mlsáte v adventním kalendáři, nebo si jen pověsíte do bytu světýlka. Advent je čas pro uklidnění mysli i těla. Tak si ty nohy nahoře ještě chvíli nechte a myšlenky ať si plují. Vždyť to za to stojí!…

Téra Bartušková

sdílejte na: